Odjezd

Věnováno Jarce

„Jste jediný autobus v sedmnáct třicet do Brna?“ Ptám se řidiče a sotva popadnu dech. Za minutu je odjezd a já zrovna doběhl.
„Všechny čtyři,“ ukazuje kolem.
„A jak mezi nimi najdu ten svůj?“ Zoufalství v hlase stěží dokážu skrýt.
„Podle rezervace.“ A mám odpověď.
„Hm, vypadá to, že mě čeká obíhačka.“ Ani nečekám na reakci a rychle běžím k dívce s amplionem, která nahání cestující, kteří tu pobíhají jako já.
„Mám sedadlo třináct, nevíte v kterém autobusu?“
„Tady ten,“ ukáže za sebe a já nevím, jestli to myslí vážně. Po pár vteřinách se ukáže, že mi právě zachránila život.

Koupě televize

Šel jsem si koupit televizi. Koupě televize, to je jako celý náš život. Když jsem jel pro ni, prožíval jsem první polovinu, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval. Celou cestu jsem se jen těšil na to, jak ji budu vybírat. Když jsem ji pak platil, můj život byl naráz v půlce. Na zpáteční cestě jsem si najednou uvědomil, jak ta druhá půlka rychle utíká a bylo mi z toho smutno. Potom jsem přišel domů a televizi vybalil. Zapojil jsem ji do zásuvky a chtěl začít ladit kanály. Už jsem se k tomu ale nedostal. Z nenadání přišel můj konec.

Dobrodružství bez detektoru

Šel jsem nahoru do kopce a viděl ho už z dálky. Leželo uprostřed chodníku. Bylo velké, hnědé a zapáchající. Obešel jsem ho velkým obloukem, pokračoval dál a zapomněl na něj.
Na zpáteční cestě jsem byl začtený do prvních stránek Dobrodružství Toma Sawyera a chyběly dva kroky, abych do něj nešlápl. Pořád tam ještě leželo! Rychle jsem zkontroloval podrážky, jestli jsem se nespletl a opravdu to stihl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám vypnutý detektor, který mě má na podobné hromádky včas upozornit. Zapnul jsem ho, zavřel knihu a přemýšlel, jaké to bylo tenkrát, když žádné detektory ještě nebyly.

Kopretina v očním studiu

Když jsem vešel, rovnala obruby do vitrín.
„Dobrý den. Možná jsme mluvili spolu. Měl bych tu mít čočky do brýlí.“
„Ano, to jsem byla já. Počkáte si, nebo se zatím půjdete projít?“
„Raději bych zůstal. Bez brýlí bych si tu procházku tolik neužil.“
Usmála se. Měla příjemný hlas, hnědé oči, krátce střižené vlasy a štíhlou postavu. Vypadala úžasně.
Sedl jsem si na koženou sedačku v rohu místnosti a prohlížel si studio, jak mně mých sedm dioptrií dovolilo. Příjemná hudba a kopretinová vůně jemně doplňovaly šmouhy kolem mě. Pohyblivá šmouha v dálce rovnala obruby do vitrín. Usmál jsem se na ni.

O výchově a o Vánocích

„Omlouvám se, budu mít deset minut zpoždění,“ psal jsem.
„OK,“ odpověděl.

*

„Dobrý den. Doufám, že nečekáte dlouho,“ řekl jsem úvodem. „Ještě jednou se omlouvám.“
„Nic se neděje, něco jsem zatím stačil vyřídit.“
Po chvíli pokračoval: „To budou hrozný Vánoce. Lidi jsou bezohlední, vráží do vás a ani se neomluví. Často ani nepozdraví, když vás potkají. Včera jsem byl venčit psy. Málem nás porazil cyklista a vůbec ho nenapadlo, aby se omluvil. A pak chtějte po dětech, aby se chovaly slušně. Řeknou vám: proč se my máme chovat slušně, když druzí se chovají takhle?
To pak celá výchova vezme za svý.“

Ponožky

Věnováno neznámé dívce z Metra

„Co koupíš mámě?“
„Asi náušnice. Ona je ujetá na náušnice, to jsem ji naučila já.“
„A už máš něco pro tátu?“
„Pro toho to bude horší. Ale určitě mu koupím ponožky.“
„Ponožky?“
„Já ti řeknu jeden příběh, jo?“
„Povídej.“
„Když jsem byla malá a poprvé přišla na to, že dárky nenosí Ježíšek, ale dáváme si je navzájem, tak jsem chtěla tátovi taky něco dát. Šla jsem do jeho šatníku a našla tam úplně nové ponožky, které před tím ještě nikdy nenosil. Vzala jsem je, zabalila a dala mu je pod stromeček. A od té doby mu k Vánocům dávám ponožky.“

Babička

Spěchal jsem, nevnímal lidi kolem, ani si nestačil vychutnat ten teplý podzimní den. Když jsem došel na náměstí a zahnul do jedné z bočních ulic, najednou jsem si jí všiml. Stála tam a prodávala růže. Malá, hubená babička. Zastavil jsem se a pozoroval ji. Měla na sobě zimní bundu a teplou čepici. Igelitová taška u jejích nohou byla plná drobných růží. Občas se tu někdo zastavil.
„Ta je pro vás,“ promluvil jsem na ženu, která šla proti mně. Překvapeně se na mě dívala. Usmál jsem se a spěchal dál, nevnímal lidi kolem, ani si nestačil vychutnat ten teplý podzimní den.

Představení

Stála u okna a pozorovala černou oblohu nad sebou. Pořád myslela na dnešní odpoledne, jak se kvůli tomu představení pohádali a jak potom šla domů a přemýšlela, jestli tenkrát neudělala chybu.
Ta bouřka je hrozná. Ten strašný liják a ty blesky! Ustoupila od okna. Měla panickou hrůzu z bouřek. Dobře, že na to představení nešli. Teď by tam seděli promočení na kost a ona by se zbláznila strachy.
Ten jeho příšerný egoismus a lhostejnost budou nakonec slavit úspěch. Už ho slyší, jak sebevědomě říká: „Vidíš, že jsem měl pravdu. Ještě, že jsme zůstali doma. Akorát by to byly vyhozený peníze.“

Příjemnou cestu (Na trase Brno – Praha a zpět)

Sedla si vedle řidiče, do uličky, zády k cestujícím, a začala je vítat na pravidelné lince Brno – Praha. Když na konci řeči děkovala všem za pozornost a přála příjemnou cestu, netušila, jak moc svá slova dokáže naplnit.
Cestující v předních řadách, na sedadlech do uličky, v tu chvíli vůbec nevnímali, co jim říká. Mnohem víc však mohli, někteří nedobrovolně, jiní dobrovolně a rádi, obdivovat růžová tanga i s jejím obsahem, které se obě chtěly předvést a udělat čest své majitelce.
Stevardka mezitím odložila mikrofon, vstala a začala roznášet sluchátka, noviny a čokoládu. Pak si znovu sedla, na což všichni čekali.

Magic Ball

Magnesia neperlivá / perlivá 1,5 litru – při zakoupení 12 kusů obdržíte Magic Ball ZDARMA!

*

Otáčím s tím balónkem, jen o něco větším než tenisový míček, zkoumám ho ze všech stran a marně si lámu hlavu, proč se mu říká Magic Ball. Google kroutí hlavou, že neví. Napadá mě: ‚je to balónek…‘ „tak chytej,“ volám na Jardu a hodím. A v tom, za letu, balónek naráz změní barvu. Taktak, že ho Jarda stačil chytit. Úžasem zíráme na ten zázrak. Hodí mi ho zpátky. Balónek znovu změní barvu. Házíme si ho pořád dokola. Barvy se náhodně střídají. Červená, modrá, červená, červená, modrá…