Kopretina v očním studiu

Když jsem vešel, rovnala obruby do vitrín.
„Dobrý den. Možná jsme mluvili spolu. Měl bych tu mít čočky do brýlí.“
„Ano, to jsem byla já. Počkáte si, nebo se zatím půjdete projít?“
„Raději bych zůstal. Bez brýlí bych si tu procházku tolik neužil.“
Usmála se. Měla příjemný hlas, hnědé oči, krátce střižené vlasy a štíhlou postavu. Vypadala úžasně.
Sedl jsem si na koženou sedačku v rohu místnosti a prohlížel si studio, jak mně mých sedm dioptrií dovolilo. Příjemná hudba a kopretinová vůně jemně doplňovaly šmouhy kolem mě. Pohyblivá šmouha v dálce rovnala obruby do vitrín. Usmál jsem se na ni.