Přílet

Strašně rád pozoruji lidi v příletové hale. Stojím pokaždé opodál a jen se na ně dívám, jak se objímají a líbají a plácají po ramenou a smějí a pláčou radostí. Je tam vždycky tolik pozitivní energie. A pak se otevřou dveře a ta, na kterou čekám, se objeví. A teď se i my objímáme, líbáme, smějeme a pláčeme radostí. Předám jí provázek s balónkem (podle něj si mě všimla), a ten se teď vznáší nad ní. Beru jí kufry, vezmu kolem ramen a vycházíme z haly. Je krásně. Podíváme se na sebe. – Jdeme na oběd a pak hned do postele.

Dveře

Bylo pootevřeno. Chtěl zaklepat. Ale pokračoval dál. Když se vracel, bylo zavřeno. Propásl příležitost a nemohl čekat, že dostane další. Zaklepal na vedlejší dveře a vešel. Stála tam. Podívala se na něho a v tu chvíli věděl, že je ztracen. Nemohl s ní tady mluvit a i kdyby mohl, nebyl schopen.
Pomalu sestupoval po schodišti. Stále ji viděl před sebou. Ženu, které si tolik vážil, tolik obdivoval a po které toužil tak, jako po žádné jiné. Nikdy jí nedokáže říct, jak moc ji miluje. Zůstane v jeho myšlenkách, ve fiktivním světě, ze kterého dávno přestal hledat cestu zpátky do reality.

Facebook

potřebuje obejmout… a namasírovat záda… a tak…, četl na Facebooku v jejím profilu.
Hned jsem tam…, odepsal. Pak začal přemýšlet, jestli to má skutečně udělat. Za půl hodiny u ní zazvonil. Přišla mu otevřít v županu. Čekala na něho. Beze slova vešel a ona za ním zavřela dveře. Objali se. Okamžitě zjistil, že na sobě už nemá nic jiného. A za chvíli neměla ani ten župan. Na masáž nedošlo. Přešli rovnou na a tak… .
Tak kde jsi? četl za hodinu v jejím profilu.
Odpověděl vyhýbavě: Zasekl jsem se v obchodě s masážními pomůckami.
Leželi vedle sebe a smáli se.

Loučení

Pár před námi na první pohled vypadal, že k sobě nepatří. Najednou začal mladík uhýbat do uličky a jeho partnerka vystupovat.
„Tak ahoj,“ řekla a políbila ho na ústa.
Sedl si zpět a díval se za ní přes okno autobusu.
Po chvíli jsem ucítil, jak se moje partnerka ke mně pomalu naklání a něco mi šeptá. Souhlasil jsem mírným přikývnutím. Vypadalo to, že už bude taky vystupovat.
„Tak ahoj,“ řekla a políbila mě na ústa.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a díval se přes okno za ní. Její návrh se mi velmi líbil.
Nevadilo by vám, kdybychom se rozloučili jako ti dva?

Na hřbitově

„Dobrý den, prosím vás, sháním drť na hrob.“
„Pytel stojí sto osmdesát.“
„Potřebuji tři. Mohu si je u vás objednat?“
„Jo. A tamhle máte kolečka, abyste si je tam mohla odvézt.“
„Paní, já mám hrob až úplně nahoře. A snad si nemyslíte, že ve svém věku to tam budu vozit kolečkama. To si na to zajistím odvoz.“
„Tak to zaplatíte sto korun za vjezd.“
„Prosím? To teda vyděláváte trošku na špatném místě.“
„To by si tam pak taky moh jezdit každej, jak se mu zachce.“
„Paní, když si tam někdo vozí prdel, tak prosím, ale pytle jsou snad něco jinýho!“

Kniha, která nebyla k sehnání

Přál jsem si, aby v pokladně seděla ona.
„Mám u vás menší dluh,“ začal jsem nesměle.
„Tak se na to podíváme,“ usmála se.
„Jen deset korun,“ oznámila mi.
„Čekal jsem víc.“
Zaplatil jsem spozdné a vzal si průkazku. Chvíli jsem váhal, pak vytáhl kus papíru a podal jí ho.
„Nevíte, kde bych sehnal tuhle knížku?“
Přečetla si název a podívala se na mě: „Já se zeptám.“
Za okamžik byla zpátky. „Takovou v knihovně nemáme.“
„Tak vám děkuji,“ řekl jsem smutně a schoval lístek, na kterém stálo:
Harris, B. Nešla byste na večeři?
Pod názvem knihy bylo připsáno: Končím v sedm.

Dívka z Penny

Když vešel, rychle se rozhlédl, jestli ji tam uvidí. Stála u zeleniny a skládala bedny. Šel pomalu směrem k ní. Podívala se na něho.
„Dlouho jste tu nebyl,“ odpověděla mu místo pozdravu.
„Abych vám řekl pravdu, přišel jsem jen, abych vás viděl. Ale už dopředu vím, že se zmůžu akorát na to, abych vám řekl dobrý den. Že nebudu mít tu odvahu zeptat se vás, jestli byste se mnou nešla na skleničku.“
„A já už dopředu vím, že nebudu mít odvahu odpověď ano.“
Na chvíli zaváhal a podíval se na ni. „Nešla byste na skleničku?“
Usmála se: „Ano, moc ráda.“

Večírek

Přišel tam sám. Vstoupil do přeplněného předsálí, kde se všichni navzájem bavili. Chvíli se díval kolem sebe, jestli neuvidí někoho, ke komu by se připojil. Pak to ale vzdal, opřel se poblíž vchodu do sálu a pozoroval páry, jak tančí. Bylo v nich něco tak uklidňujícího. Po chvíli si šel stoupnout do fronty u baru, a když na něj došla řada, objednal si vodu a zaplatil. Když pak znovu stál sám v předsálí, byl rád, že se může alespoň zabavit pitím ze své sklenice. Občas někoho zdvořile pozdravil. Po třiceti minutách se v tichosti vytratil. Ten večírek pro něj nebyl.